Následující článek pochází z pera finsko-amerického experimentálního filmaře, dramatika a astrologa Antera Alliho, který mi k jeho překladu dal svolení. Originál i další texty můžete najít na následující webové stránce:
© 2004-2010 Antero Alli
Život není problém, který je třeba vyřešit, ale mystérium, které je třeba prožít. – William Butler Yeats
To, co se chystám napsat, mi u většiny astrologů pravděpodobně nezíská oblibu. Je však zapotřebí říci pár slov o astrologické představě (či masové halucinaci?), že planety řídí naše pozemské osudy. Toto prastaré dogma o planetách v roli loutkářů způsobuje, že od jinak soudných astrologů slýcháváme věci jako: “Pluto tvoří opozici na vašeho Marta. Hrozí vám teď skutečné nebezpečí!“ popř. „Saturn je v konjunkci s mou Lunou. Proto se cítím tak mizerně.“ Přesně to je ovšem voda na mlýn cynických astroskeptiků. My astrologové občas umíme působit pěkně praštěně.
Pokroucené osudy a
slibné životní cesty
Pojmy osud a životní cesta se často považují za
označení jednoho a téhož. Osud je cokoli, co se stane. Osud je nevyhnutelný;
nikdo jej neřídí ani před ním nemůže uniknout. Svou životní cestu však máme ve
vlastních rukou – utváří se z našich osobních reakcí na osud. Na osud můžeme
nahlížet jako na karty, které nám byly rozdány; životní cesta pak představuje
to, jak s nimi hrajeme. Svůj smysl pro životní cestu můžeme tříbit
pěstováním určité schopnosti reagovat – naší „reakceschopnosti“.
Na svůj nativní horoskop můžeme pohlížet jako na osud. To,
jak je uskutečňován či zakoušen, pak představuje naši životní cestu. Naše
neustálé reakce na osud se v průběhu času hromadí a dávají tvar i obsah
naší osobnosti. To, jak tento proces utváření životní cesty vchází do kontaktu
s každodenními záhadami osudu, dává zrod opravdovému životu. Ne každý
život se opravdovým stane; ne každý z nás je ochoten či schopen svou
životní cestu naplnit. Mnohým ke spokojenosti stačí, když se mohou nechat
unášet životem v pasivním očekávání, co jim osud přinese. Někteří zase
naleznou hlubokou a trvalou lásku v tom, když se osudu plně odevzdají. To
jsou mystikové mezi námi – vzácné bytosti, jež jsou spíše nádobami než osobami.
Rozvíjení životní cesty je tvůrčím aktem. Čím více jsme
ochotni naslouchat hudbě svých osudů, tím více příležitostí máme na ni
reagovat. Tato reakceschopnost může prohloubit náš smysl pro to, co je v nás
nejosobnější a co nás odlišuje od stádní mentality konsensuální reality. Tento
proces individuace však vyžaduje hluboké sebepřijetí a ochotu akceptovat osud
takový, jaký je, nikoli jak by měl být nebo mohl být, kdyby jen to či ono bylo
jinak. Nepleťte si tuto myšlenku s fatalismem. Není nic fatalistického ani
pasivního na přijetí vlastního životního údělu za účelem prohloubení zodpovědnosti za sebe samé.
Jak je to s tranzity
doopravdy
Tranzity chápu jako techniku prediktivní astrologie, pomocí
níž můžeme zjišťovat načasování změn – avšak nikdy jejich příčin. Popřemýšlejte
o tom prosím. Přestože naše interpretace
pravděpodobných účinků tranzitujících planet může koincidovat s určitými změnami,
které ve svých životech zakoušíme, připusťme myšlenku, že tranzitující planeta
samotná nemusí tyto změny způsobovat a že ani žádným způsobem neřídí náš osud.
Planety, včetně Země, mohou být rovněž pod vlivem větších a dosud neznámých
příčin, například obrovských rotací stálic, černých děr, vzdálených galaxií a
jiných mezihvězdných událostí, které se vymykají lidskému chápání a především
astrologickému škatulkování. Pokud planety samotné procházejí vlastními „tranzity“,
pak je nasnadě, že vesmír je nejen podivnější, než si myslíme, nýbrž podivnější,
než si vůbec dokážeme představit. Život je přinejlepším záhadou. Budeme-li však
mít otevřenou mysl, můžeme začít mírnit utrpení zapříčiňované iluzí přílišné předpokládané
jistoty a snad i objevovat pocit úžasu, který vyživuje duši nás samotných i ostatních lidí.
Vnitřní (či viditelné) osobní planety mohou představovat mnohačetné způsoby, jakými reagujeme na osud. Považujme Slunce, Lunu, Merkura, Venuši, Marse, Jupitera a Saturna za spektrum těchto osobních reakcí: naší přítomnosti (Slunce), navyklých emočních vzorců (Luna), myšlenkových konstrukcí (Merkur), hodnocení (Venuše), vůle (Mars), přesvědčení (Jupiter) a závazků (Saturn). Jak se prostřednictvím těchto reakcí poznáváme a vyjadřujeme, vyzrává naše osobnost. Každý z nás v sobě má nějaká místa sebepopření, kde je osobní rozvoj blokován rezistencí, nevědomostí či nevyzrálostí. Někdy je to důsledkem přílišného zdůrazňování jednoho typu reakce na úkor jiného. Upněte se na Lunu a ignorujte Marse a uvidíte, jak síla zvyku ve vašem životě převálcuje sílu vůle.
Vnitřní (či viditelné) osobní planety mohou představovat mnohačetné způsoby, jakými reagujeme na osud. Považujme Slunce, Lunu, Merkura, Venuši, Marse, Jupitera a Saturna za spektrum těchto osobních reakcí: naší přítomnosti (Slunce), navyklých emočních vzorců (Luna), myšlenkových konstrukcí (Merkur), hodnocení (Venuše), vůle (Mars), přesvědčení (Jupiter) a závazků (Saturn). Jak se prostřednictvím těchto reakcí poznáváme a vyjadřujeme, vyzrává naše osobnost. Každý z nás v sobě má nějaká místa sebepopření, kde je osobní rozvoj blokován rezistencí, nevědomostí či nevyzrálostí. Někdy je to důsledkem přílišného zdůrazňování jednoho typu reakce na úkor jiného. Upněte se na Lunu a ignorujte Marse a uvidíte, jak síla zvyku ve vašem životě převálcuje sílu vůle.
Současně s tím, jak v nás sílí zodpovědnost (integrací Saturna) za naše vlastní myšlenky, pocity, přesvědčení, morální zásady, činy atd., vynořuje se zdravé ego a my přirozeně vyhledáváme a přitahujeme výzvy, které nás posunou dále za hranice známého. Egu může však i narůst hřebínek a pak se bude svá sebevědomá pomýlení snažit uvést v čin. Co způsobuje, že nám potřeba mít vždycky pravdu dává pocit, že je vše jasné, ale zároveň nás činí strnulými? Iluze jistoty. Proč nám naplnění osobních ambic přináší úspěch, ale zároveň i podivné osamění? Iluze oddělenosti. Proč nám nutkání mít vše ve své moci dává pocit důležitosti, avšak zároveň i hluboké nejistoty? Iluze kontroly.
Když jsme vystaveni objektivním skutečnostem – stávajícím
podmínkám života, které existují bez našeho osobního úsilí - můžeme říci, že nadosobní vchází do kontaktu
s osobním. Ať už na sebe vezme podobu socioekonomických podmínek, osudů
druhých lidí či tragických okolnosti a úmrtí, jakákoli transpersonální
zkušenost znamená pro ego šok ze skutečnosti větší než je ono samo a někdy i
větší než cokoli, s čím jsme se kdy setkali.
I neastrolog ví, že život nám uštědřuje vnější šoky neustále
a mnohdy právě tehdy, kdy to nejméně čekáme. Slovem „vnější“ mám na mysli mimo
původ a kontrolu ega. Domnívám se, že vnější šoky působí jako dobře načasované
evoluční spouštěče, synchronně probíhající tak, aby s námi zatřásly vždy
tehdy, když trpíme iluzemi přílišné
jistoty, oddělenosti či kontroly.
Tyto iluze jsem se naučil chápat jako projevy
transpersonálních frustrací evolučních
imperativů jakými jsou svoboda, jednota a zplnomocnění (symbolizované postupně
Uranem, Neptunem a Plutem). Šokují nás
samy planety? Samozřejmě, že nikoli. Vnější šoky přicházejí v podobě osudu
a osud zůstává neznámý, dokud nenastane. To, jakým způsobem reagujeme na svůj
pokroucený osud, určuje průběh naší slibné životní cesty.
Tři druhy vnějších
šoků
Stejně jako vnitřní planety symbolizují spektrum osobních
reakcí, vnější planety – Uran, Neptun a Pluto – představují hlubší mystéria
transpersonálních procesů, jako je prohloubení inteligence a suverenita (Uran),
soucítění a inspirace (Neptun) a zplnomocnění a regenerace (Pluto). Ve vztahu
k egu-osobnosti tyto transpersonální síly rovněž symbolizují tři druhy
vnějších šoků, přičemž každý z nich mívá dvojí účinek – jeden na spící ego
a jeden na ego procitající. Uran odpovídá šokům z útlaku a svobody, Neptun
šokům z oddělenosti a jednoty a Pluto šokům z naivity a
smrti/znovuzrození. Šokují nás samy planety? Nikoli, planety šoky nezpůsobují.
Možná k sobě šoky přitahujeme my sami, abychom vyhověli své
transpersonální potřebě uvědomit si, co nás utlačuje (Uran), rozpustit umělé
bariéry zamlžující jednotu (Neptun), a znovuzrodit se z života
plného naivity a ubíjející stagnace (Pluto).
Jsme-li schopni přijmout výzvu k naplnění své životní
cesty, mohou nám nativní pozice Urana, Neptuna a Pluta ukázat, kde (ve kterém
domě) a jak (v jakém znamení a
aspektaci) řešit své transpersonální evoluční potřeby. Například nativní Uran v 9. domě může
symbolizovat evoluční plán, jak se osvobodit se z přesvědčení, která nám
byla vnucena zvnějšku, a objevit svou
vlastní pravdu. Svou duchovní svobodu získáme tím, že si uvědomíme útlak
náboženského dogmatu, který jsme v mladším věku slepě přijali. Neptun
v 11. domě může signalizovat transpersonální záměr přijmout do svého
života širší společenskou jednotu poté, co jsme si vytrpěli odloučení způsobené
předpojatou výchovou. Pluto v 5. domě může ukrývat vyšší smysl života,
když v našem srdci zažehne touhou a my svoji
lásku přetavíme do umění.
Uran
Šoky z nejistoty, útlaku, svobody
Kdyby Uran uměl mluvit, pravděpodobně by zaperlil: „Pravda
tě osvobodí, ale nejprve tě může zdeprimovat.“ Učebnicová astrologie nám říká,
že Uran je „planetou svobody“, jenže co vlastně tou svobodou máme na mysli?
Touha po svobodě se nejsilněji ozývá v srdcích zotročených a uvězněných.
Avšak utlačováni jsme nějakým způsobem my všichni, a když si to uvědomíme, může
to námi pořádně otřást. Šok z útlaku
může někdy vyvolat náhlé a rušivé reakce – instinktivní reflexy revolty proti
domnělému utlačiteli. Pokud však na útlak reagujeme pouhou agresí, žádné osvobození
se nekoná; jsme připoutáni k tomu, čemu se vzpouzíme. Přestože hněv nás
může probudit k činu, skutečná svoboda vyžaduje důkladnou znalost toho, co
nás utlačuje; teprve potom s tím můžeme začít cokoli dělat.
To, co nazývám svobodou, je přirozený stav; odstraníme-li
útlak, převládne vrozená autonomie.
Tento druh svobody může být zprvu šokující. Kolik svobody dokážete
unést? Dům, jímž tranzituje Uran, symbolizuje oblast, kde začínáme čelit nějaké
formě útlaku; tlačit na nás mohou společenské normy, nebo může jít o tlak
vnitřní. Tranzituje-li Uran 3.domem, vstupujeme do období „ záblesků pochopení“
vzorců útlaku ukrytých ve způsobech, jak ovládáme jazyk (či jsme jím ovládáni): jak myslíme, mluvíme, píšeme a
interpretujeme své zkušenosti.
Tranzity 3. domem koincidují
(aniž by je způsobovaly) se šoky intelektuálního útlaku a svobody. Útlak
může být stejně šokující jako svoboda. Můžeme objevit způsob mluvení, který zní
falešně, nebo jsme otřeseni svou neschopností mluvit pravdu. Může nás náhle
vyděsit potlačování svobody slova ve společnosti, která byla původně na svobodě
slova založena, ale přestala ji respektovat. A toto uvědomění samo o sobě může
stačit k tomu, aby v nás probudilo odbojnou touhu říkat Pravdu na
veřejných místech.
Podle jednoho astrologického principu představuje Uran vyšší
oktávu Merkura. Symbolizuje-li Merkur
běžný intelekt používaný k řešení problémů spojených přežitím
v každodenních podmínkách, k pochopení okolního světa a ke vzájemné
komunikaci, myslí m, že je logické předpokládat, že Uran ztělesňuje vyšší intelektovou funkci, která nám umožňuje
přijít na to, jak prohloubit nebo zrychlit inteligenci jako takovou. Tato
inteligence zacílená nad rámec přežití nepřináší přímý prospěch egu či osobnímu
přežití, nýbrž intuitivně slouží transpersonálnímu úkolu zvýšit inteligenci
druhu. Jak lze inteligence druhu zvýšit? To je závažná otázka, který vyžaduje
stále větší vnímavost.
Jako ošklivý kopanec působí poznání, že stupidita druhu
(spíše než stupidita osobní či cokoli jiného) je největší příčinou útlaku na
Zemi. Jakmile se k tomuto krutému uvědomění dobereme, jsme nuceni se
rozhodnout, zda zmoudříme, nebo se staneme součástí problému. Tranzity Urana
inteligenci automaticky nezvyšují. Spíše je pravděpodobnější, že tranzity Urana
koincidují s odkrytím nepřiznané transpersonální potřeby postavit se
útlaku čelem a objevit svou vrozenou autonomii. Všichni jsme svobodnější, než
si uvědomujeme. Právě vyhovění této potřebě zvyšuje inteligenci druhu.
Tranzitující Uran v aspektu na natální planety může
rovněž značit nečekaná zrychlení v dané životní oblasti. Vytvoří-li Uran
konjunkci s Venuší, dostanou rychlý spád naše vztahy. Objevíme, nakolik jsme volní či utlačovaní.
Míra rozkolu a chaosu, jež během Uranových tranzitů vůči Venuši vyvstává,
může být mírou utlačitelské či osvobozující lásky; čím větší útlak, tím
větší následný chaos. Tranzity Urana mohou též symbolizovat období podnětného
experimentování. Můžeme objevit druhou šanci na nalezení nového sebepojetí
v oblasti, kde jsme se dosud nechali tyranizovat – sebou samými či někým jiným.
Neptun
Šoky z oddělenosti a
jednoty
Na prazákladní, anorganické úrovni bytí jsme všichni tvořeni hvězdným materiálem. Není to něco, co bychom si uvědomovali často. Avšak existuje vědomí, které tuto myšlenku připouští, a toto vědomí má jméno Neptun. Je snadné základní jednotu života přehlížet, když naše různé ideje a přesvědčení vytvářejí umělé kategorie, které drží při životě iluze naší oddělenosti. Když tyto iluze zkrystalizují (když je začneme brát příliš vážně), trpíme stále větší izolací. Přestože můžeme být obklopeni přáteli, rodinou a obdivovateli, vnitřně jsme se oddělili od většího celku, jehož jsme součástí. Dříve nebo později k sobě naše životy přitáhnou vnější šoky týkající se objektivní skutečnosti jednoty – jednoty, která je stále přítomná, avšak zřídkakdy prožívaná.
Tranzity Neptuna ohlašují období různých forem zhroucení
hranic a oběti při kolapsu umělých obranných systémů, předpokladů, a očekávání,
které zastiňují prožívání jednoty. Tranzity Neptuna se mohou negativně projevit
větším výskytem zklamání, deziluze a citového utrpení, zejména v oblastech, kde nás naše očekávání
oddělila od života takového, jaký je. Mohou se ale projevit i pozitivně v
narůstajících vlnách milosti, soucitu a inspirace.
Stejně jako u jiných transpersonálních planet nejsou tyto
šoky ani pozitivní ani negativní samy o sobě, nýbrž jsou neutrální a neosobní.
Kosmos nám nejde po krku. Kosmos jde po krku výhradně paranoikům (to je jen
vtip, che). Vnější šoky přicházejí v podobě osudu a často jsou mimo naši
kontrolu a chápání. To, co činí situaci pozitivní či negativní, je naše reakce
na ni. Neptun nás sám o sobě nešokuje. Pokud naše samovytvořené i společností
vnucené bariéry způsobují, že trpíme iluzí oddělenosti, naše křehké obranné
mechanismy jsou náchylnější k otřesům způsobeným objektivní jednotou
života. Tranzity Neptuna fungují jako časomíra těchto událostí.
V nebeské hudbě sfér zní Neptun jako vyšší oktáva
Venuše a symbolizuje vyšší emoční centrum, které zjemňuje citovou povahu.
Osobní láska (Venuše) může být přetvořena v transpersonální soucítění
(Neptun) v určitém druhu utrpení, kterému říkám „osvícená deziluze“. Když jsme svědky toho, jak se rozplývají naše
vlastní pomýlená očekávání a psychické projekce, můžeme svou deziluzi chápat
jako rozpuštění iluzí a možná začít věci vidět tak, jak jsou. Ano, může to bolet, ale zároveň je to odpověď
na transpersonální „neptunskou“ potřebu osvícení druhu.
Tranzity Neptuna mohou ohlašovat vynořující se
transpersonální potřebu znovuobnovit posvátno v našem životě, a to výzvou,
abychom se vzdali toho, co nás od duchovního rozměru odděluje. Obětovat znamená
učinit posvátným (angl. to sacrifice is
to make sacred). Tranzity Neptuna mohou přinést rozostření osobních hranic
v oblastech (domech a aspektovaných planetách) zatížených přežitými
duševními fixacemi a předsudky, jež mohou působit zmatek a dezorientaci do
takové míry, že se rozpouštění obranných valů našeho ega bráníme. Avšak právě
tato ztráta jasnosti a perspektivy
(udržovaných ideou oddělenosti) může dát zrod víře potřebné k tomu,
abychom překonali početné životní nejistoty.
Jako loď proplouvající mlžnou stěnou na širém moři můžeme
bezpečně projít našimi „místy zatmění“ spolehnuti na lidský sonar víry a
vnitřní smysly naslouchání, cítění a intuice. Tranzity Neptuna též mohou probudit
dojmy nevýslovné krásy, při nichž doslovnému intelektu dojde dech, zatímco naše
představivost a smysl pro poetiku a hudbu se vzepnou k dosud netušeným výšinám.
Zdá se, že tranzity Neptuna souvisejí s jakýmsi zjemňujícím navrácením
našeho smyslu pro jednotu a neohraničenost.
Pluto
Šoky z nestálosti,
smrti, znovuzrození
Na smrti není nic k smíchu. Občas se smrti můžeme (a
měli bychom) zasmát, třeba jen pro odlehčení, ale smrt samotná není žert. Kdyby
byla, byl by žertem i sám život a to není. Život a smrt jsou skutečné. Být si
vědom smrti v každodenním životě – obzvlášť v přehnaně chráněném
životě – je docela obtížné. Přestože proces smrti existuje všude, je snadné ho
přehlížet, protože má nepřeberné množství podob. Nečinnost, stagnace, korupce, rozklad a
odumírání, to vše jsou formy smrti. Když Pluto vstoupí do domu a aspektuje
natální planety, můžeme být konfrontováni s něčím, co umírá, nebo již
zemřelo. Svou naivitou ohledně smrti
jsme šokováni stejně snadno jako smrtí samotnou. Voláme: „Nevěřím, že se tohle
děje!“, jako by smrt ke své existenci potřebovala naši víru.
Při setkání se smrtí zjistíme, nakolik jsme připoutáni
k tomu, co zemřelo (nebo umírá), podle síly našeho utrpení. Čím více ego
lpí na to, co je mrtvé, tím více trpí. Je přirozené nechtít, aby zemřelo něco,
na čem lpíme. Ať už je to smrt starých citů, přesvědčení, vztahu, projektu,
přátelství či dobrého jména nebo skutečný odchod někoho milovaného, šok smrti
je pro naše iluze kontroly téměř vždy zdrcující. Tranzity Pluta koincidují
s vynořením transpersonální potřeby vzdát se ega, vzdát se kontroly tam,
kde žádná kontrola od počátku neexistovala. V tomto vzdání se projde ego
transformací, když se ze své předchozí naivity vyloupne jako had, jenž shodil
starou kůži. V transformaci je moudrost, která nám propůjčuje větší
schopnost snášet budoucí změny. Pouhá
kontrola, jak se ukáže, je pouhou kýčovitou replikou skutečné moci.
Tak jako Mars symbolizuje motivační sílu čehokoli, co nás
povzbuzuje k činu, Pluto o rovinu výše symbolizuje to, proč tu
v konečné podstatě jsme – smysl života inkarnující se duše. Z pohledu
duše nejsme lidské bytosti s duchovními zkušenostmi, nýbrž spíše
duchovními bytostmi toužícími po určitých lidských zkušenostech, abychom mohli
plněji prožít stav lidství. Stejně jako natální Pluto značí základní hlad po
určitých podstatách lidské zkušenosti, tranzity Pluta tento hlad rozšiřují na
oblasti, kde byla životní síla potlačena či drcena otupující nečinností. Tam,
kde naše životní situace, potřeby, návyky a vztahy trpí nadměrnou nepotřebností
a stagnací, vytryskne z evoluční potřeby růstu další transpersonální
potřeba. Je transpersonální proto, že ego samo by na tento proces
nestačilo; aby k němu mohlo dojít,
musí se ego vzdát, zemřít a znovu se zrodit. Růst nyní znamená z něčeho
vyrůst.
Tranzity Pluta nám mohou ukázat, co bylo pokřiveno, co
odumřelo či čeho je třeba se vzdát, aby zemřelé mohlo být vzkříšeno. Šok ze
smrti může zničit naše iluze o stálosti v naivních představách o smrti
jako „definitivním konci“ nebo naopak o „životě, který trvá věčně“. Ke zkušenosti
ztráty milovaného člověka se vážou dvě transpersonální pravdy. Část nás samých
zemře s ním a část jeho samého žije v nás. Objevujeme též objektivní
realitu nestálosti: nic netrvá věčně. Smrt je přechodem do větších cyklů
neznáma: život je opravdu mystériem! A jako všechna skutečná zjevení i tyto
vhledy musejí být získány přímou zkušeností a osobní odvahou zas a znovu odpovídat
na vše, co pro nás má osud nachystáno. Takovýmto postojem dáváme osobním
záležitostem širší rozměr a díky tomu se stáváme silnějšími.
O integraci šoků
Tranzity vnějších planet mohou probíhat souběžně s načasováním
osobních změn obrovského dosahu. Tyto vnější šoky mohou naše životy zrychlit do
takové míry, že vyvolají úzkost a strach, což jsou přirozené reakce na náhlý
příliv energie ničící ego. Při těžkých tranzitech, jako je například přechod
Pluta přes ascendent, můžeme mít pocit, jako by samo naše tělo a osobnost
nebyly schopny ustát nápor transformačních sil, které námi proudí; může nás to
naprosto „rozhodit“. Zkuste si představit motor tryskového letadla vsazený pod
kapotu Volkswagenu. Skutečnost je taková, že transpersonální energie jsou větší
naše tělo a větší než naše osobnost a v konečném důsledku vyžadují větší
tělo či nádobu, která by mohla pojmout jejich síly a umožnit jim proudit.
Šoky přicházejí v podobě osudu a to, jak na ně
reagujeme, utváří naši životní cestu. Tato schopnost reagovat umožňuje
integraci těchto šoků, což je důležitý proces, kterému můžeme napomoci,
rozhodneme-li se připojit se k nějaké transpersonální věci – tj. organizaci
nebo misi, jejíž činnost prospívá něčemu více než jen osobnímu přežití a spokojenosti.
Příkladů najdeme spoustu. Celosvětové utrpení a tragédie daly život bezpočtu
transpersonálních kauz: mírovým sborům, Červenému kříži, azylovým domům pro
týrané ženy, Greenpeace, linkám důvěry, jídelnám pro bezdomovce atd.
Tato větší těla fungují jako média pro svobodný projev transpersonálních
sil – aby ovlivnily svět a občas aby ho i změnily. Pokud jste někdy pracovali pro
transpersonální věc, pak jste zažili, jak se i vaše osobnost proměnila v nádobu
pro mocné kolektivní proudy probuzení (Uran), soucítění (Neptun) a transformace
(Pluto). Zároveň s tím, jak své
šoky vstřebáváme a integrujeme, stáváme se nositeli pozitivních šoků pro okolní svět.