sobota 14. července 2012

Schéma Terapie


Milí čtenáři, ráda bych se podělila o poznatky o jedné psychoterapeutické metodě, která mě v poslední době velmi zaujala a poskytla mi velmi cenné a užitečné informace. Většinu z těchto věcí už jste jistě mnohokrát slyšeli, ale tato metoda je přináší pěkně uceleně. Jmenuje se schéma terapie (anglicky schema therapy). Můj zájem o tuto metodu je dán mým (skromným) přesvědčením, že by mohly existovat paralely mezi ní a astrologií (určitými konstelacemi v radixu); ale tvrdím to jen velmi opatrně ....


Použité zdroje:



Schema terapii vyvinul v polovině 80. Let Jeffrey Young, Ph.D. v rámci práce s pacienty, kteří trpěli chronickými osobnostními poruchami, na které tradiční kognitivní terapie nezabírala. Tento nový přístup se ukázal být v řadě případů jako mnohem účinnější. Schéma terapie je integrovaným souborem technik a přístupů převzatých z široké škály psychoterapeutických metod. V tomto článku se soustředím především na typologii schémat.

Terapeutická práce se schématy je komplexní, ale její jádro spočívá v rozpoznání vlastních schémat (u většiny lidí jde o kombinaci několika schémat najednou … viz komplexnost radixu) a postupném odtotožnění se od těchto schémat („pozoruji, jak jednám na základě tohoto schématu, ale nejsem tímto schématem“ … tím se vytváří terapeutický prostor, v němž může docházet k uzdravení).

Omluvte případné nedostatky mé argumentace, nejsem psycholog …. J

Raná maladaptivní schémata
Základním pojmem schéma terapie je rané maladaptivní schéma. Schémata můžeme definovat jako "všudypřítomná témata týkající se sebe sama a vztahu k druhým, která vznikla v dětství a rozvinula se během pozdějšího života, a která jsou významnou měrou dysfunkční.“

Schémata se vyvíjí v dětství  a mají tři možné příčiny:


1. Rané zážitky z dětství
2. Vrozený temperament dítěte
3. Kulturní vlivy


Jelikož mají schémata počátek v dětství, stávají se důvěrně známými a tudíž pohodlnými. Svůj náhled na životní události ohýbáme tak, abychom zachovali platnost svých schémat. Schémata mohou zůstávat skrytá, dokud nejsou aktivována nějakými situacemi, které jsou pro dané schéma relevantní.

Doposud bylo identifikováno 18 schémat.


DOMÉNA 1: ODLOUČENÍ A ODMÍTNUTÍ

Tato schémata vznikla působením odtažitého, výbušného, nepředvídatelného či zneužívajícího rodinného prostředí. Lidé s těmito schématy očekávají, že jejich potřeba jistoty, bezpečí, stability, péče a empatie v intimních či rodinných vztazích nebude předvídatelným způsobem uspokojena

1. OPUŠTĚNÍ / NESTABILITA
Vnímaná nestabilita či nespolehlivost těch, kteří mají poskytovat podporu a citové spojení. Patří sem pocit, že partneři nedokáží poskytnout citovou oporu, sílu a ochranu, protože jsou citově nestálí, nespolehliví či nedůslední; protože hrozí, že zemřou či pacienta opustí kvůli někomu lepšímu.

2. NEDŮVĚRA / TÝRÁNÍ
Očekávání, že druzí dotyčného budou zraňovat, týrat, ponižovat, podvádět, obelhávat, manipulovat či využívat. Obvykle jde o pocit, že ubližování je záměrné či důsledek neopodstatněného či extrémního zanedbání. Dotyčný může mít pocit, že s ním život nehraje férovou hru.

3. CITOVÁ DEPRIVACE
Očekávání, že potřeba běžné citové podpory nebude druhými uspokojena. Tři hlavní formy deprivace jsou:
A. Deprivace péče: absence pozornosti, laskavosti, vřelosti či kamarádství.
B. Deprivace empatie: absence porozumění, naslouchání, svěření, vzájemného sdílení pocitů.
C. Deprivace ochrany:  absence síly, nasměrování či vedení poskytovaného druhými.

4. ZÁVADNOST / ZAHANBENÍ
Pocit, že dotyčný je v závažných ohledech závadný, špatný, nechtěný, méněcenný  či že se s ním nepočítá; nebo že pokud by vyšla najevo jeho pravá povaha, byl pro své blízké nemilovatelný. Může sem spadat přecitlivělost na kritiku, odmítnutí či obviňování; nízké sebevědomí, porovnávání a nejistota v přítomnosti druhých; dotyčný se může stydět za své vnímané nedostatky.  Tyto nedostatky mohou být soukromé (sobeckost, hněvivé impulzy, nepřijatelné sexuální touhy)  či veřejné (např. nežádoucí fyzický vzhled, společenská neobratnost).

5. SOCIÁLNÍ IZOLACE / ODCIZENÍ
Pocit, že je dotyčný izolován od zbytku světa, odlišný od ostatních a nezapadající do jakékoli skupiny či komunity.

DOMÉNA II - NARUŠENÁ AUTONOMIE & VÝKON

Schémata v této doméně souvisí s očekáváním ve vztahu k sobě a k prostředí, která narušují schopnost jedince oddělit se a samostatně fungovat a vnímanou schopnost samostatně přežít. Typické rodinné prostředí je propletené (enmeshed), podkopávající úsudek dítěte, nebo příliš ochranitelské.


 
6. ZÁVISLOST / NEKOMPETENCE
Přesvědčení, že jedinec není schopen dostatečně zvládat své každodenní povinnosti, bez zásadní pomoci druhých (tj. postarat se o sebe, jednat se zralým úsudkem, vyrovnávat se s novými úkoly, činit dobrá rozhodnutí). Často se projevuje jako bezmocnost.

7. ZRANITELNOST VŮČI ÚJMĚ ČI NEMOCI
Přehnaný strach, že kdykoli může udeřit neodvratná katastrofa a dotyčný jí nebude moci předejít.  Strachy se zaměřují na jedno či více z následujících: (A) zdravotní katastrofy, např. infarkt, AIDS; (B) emoční katastrofy: např. ztráta příčenosti (C) vnější katastrofy, např. porucha výtahu, útok zločince, havárie letadla, zemětřesení.

8. PROPLETENÍ (ENMESHMENT) / NEVYVINUTÉ JÁ
Přílišné citové zapojení a blízkost s jednou či více blízkými osobami (často rodiči) na úkor plné individuace či normálního sociálního vývoje.  Často sem spadá přesvědčení, že jedinec nemůže přežít a být šťastný bez neustálé podpory druhého. Může se vyskytnout i pocit, že mě druhý dusí, že je se mnou příliš těsně spojen, nebo je nedostatečně vyvinuta  individuální identita.  Častým projevem je pocit prázdnoty a zmítání se, absence životního cíle či v extrémních případech pochybnosti o smyslu života.

9. SELHÁNÍ
Přesvědčení, že dotyčný selhal, nevyhnutelně selže či je bytostně nedostačivý ve srovnání s vrstevníky v různých oblastech činnosti (škola, kariéra, sport). Často se vyskytuje přesvědčení, že dotyčný je hloupý, neschopný, netalentovaný, nevědoucí, níže postavený a méně úspěšný než druzí. 

DOMÉNA 3 - NARUŠENÉ HRANICE


Schémata v této doméně se týkají nedostatků vnitřních hranic, respektování práv druhých, tvoření závazků nebo stanovování a plnění realistických osobních cílů.  Typické rodinné prostředí se vyznačuje přílišnou liberálností, rozmazlováním, absencí cílů či pocitem nadřazenosti – spíše než adekvátní konfrontací, disciplínou a nastavením hranic v přebírání zodpovědnosti. V některých případech dítě ani nebylo nuceno tolerovat běžnou úroveň nepohodlí nebo mu scházel adekvátní dohled či vedení.


10. NÁROKOVÁNÍ / GRANDIOZITA
Víra, že dotyčný je nadřazený druhým, že má nárok na speciální práva a privilegia nebo že není vázán pravidly vzájemnosti, která řídí běžnou lidskou interakci.  Dotyčný často trvá na tom, že by měl mít možnost dělat či mít cokoli se mu zachce, nehledě na to, co je reálné, co jiní považují za rozumné; jedná na úkor druhých.; NEBO je tu přehnané soustředění na nadřazenost (tj. být mezi nejúspěšnějšími, nejslavnějšími, nejbohatšími) – aby bylo dosaženo moci či kontroly (nikoli primárně kvůli pozornosti či přijetí).  Někdy zahrnuje i přílišnou soutěživost nebo dominantní chování vůči druhým; prosazování vlastní moci, vnucování vlastního názoru či snaha druhé ovládnout tak, aby se podřídili jedincovým tužbám – bez empatie či starosti o potřeby či city druhých.

11. NEDOSTATEČNÁ SEBEKONTROLA / SEBEOVLÁDÁNÍ
Všudypřítomné obtíže či odmítání se kontrolovat a  nízká tolerance frustrace při dosahování osobních cílů či neschopnost zadržet přehnané projevy emocí a impulzů. Ve své mírnější podobě klade pacient přehnaný důraz na vyhýbání se nepohodlí: vyhýbá se bolesti, konfliktům, konfrontacím, zodpovědnosti či přepínání – na úkor osobního naplnění, závazku či integrity.

DOMÉNA 4: ZAMĚŘENOST NA DRUHÉ
Schémata v této doméně se týkají nadměrného soustředění na tužby, pocity a reakce druhých na úkor vlastních potřeb – aby dotyčný získal jejich lásku a souhlas, zachoval si pocit, že je s někým spojen, či aby se vyhnul odvetě.  Obvykle zahrnuje potlačení a neuvědomění si vlastního hněvu a přirozených sklonů. Rodinné prostředí je typicky založené na podmínečném přijetí – děti musí potlačovat důležité aspekty sebe sama, aby získaly lásku, pozornost a souhlas.  V mnoha takových rodinách jsou emoční potřeby a status rodičů ceněny více než jedinečné potřeba a city dítěte. 

12. PODMANĚNÍ
Přílišné podléhání druhým, protože se dotyčný cítí tlačen – většinou s cílem vyhnout se hněvu, odvetě či opuštění. Dvě hlavní formy podmanění jsou:
A. Podmanění potřeb:  Potlačování jedincových preferencí, rozhodnutí a tužeb.
B. Podmanění emocí: potlačení emočních projevů, obzvláště hněvu.
Obvykle sem náleží pocit, že vlastní tužby, názory a pocity nejsou pro druhé platné či důležité. Zpravidla se projevuje jako přílišné vyhovění druhým spolu s intenzivním pocitem zahnání do kouta. Obvykle vede ke kumulaci hněvu, což se projevuje maladaptivními symptomy (např. pasivně-agresívním chováním, nekontrolovanými výbuchy nálad, psychosomatickými symptomy, odmítáním náklonnosti, zvnějšněním (acting out), zneužitím drog).

13. SEBEOBĚTOVÁNÍ
Přílišný důraz na dobrovolné plnění potřeb druhých v každodenních situacích na úkor vlastního uspokojení. Nejčastějšími důvody jsou snaha nezpůsobit druhým bolest, vyhnout se pocitu viny z vlastního sobectví či udržet si vztah s druhými, kteří jsou vnímáni jako citově nároční. Často vyplývá ze silné citlivosti vůči bolesti druhých. Někdy vede k pocitu, že jedincovy potřeby nejsou adekvátně uspokojovány a k zášti vůči těm, o něž je pečováno. (Kryje se s pojmem spoluzávislosti – codependency).


13. VYHLEDÁVÁNÍ SCHVÁLENÍ / UZNÁNÍ
Nadměrný důraz na dosažení schválení, uznání či pozornosti druhých nebo na zapadnutí do kolektivu, na úkor rozvoje bezpečného a autentického smyslu pro vlastní já. Jedincova sebehodnota je primárně závislá na reakcích druhých než na vlastních přirozených sklonech.  Někdy zahrnuje přílišný důraz na postavení, vzhled, společenské přijetí, peníze či úspěchy – jako prostředek dosažení schválení, obdivu či pozornosti (nikoli primárně kvůli moci či kontrole)  Často vede k závažným životním rozhodnutím, která nejsou autentická či uspokojivá, nebo k přecitlivělosti vůči odmítnutí.


DOMÉNA 5: PŘÍLIŠNÁ OSTRAŽITOST A INHIBICE
Schémata v této doméně zahrnují nadměrný důraz na potlačení spontánních pocitů, impulzů a preferencí NEBO dodržování rigidních, internalizovaných pravidel a měřítek týkajících se výkonu či etického chování – často na úkor štěstí, sebevyjádření, uvolnění, blízkých vztahů či zdraví.  Typické rodinné prostředí je neveselé, náročné a někdy trestajicí: výkon, povinnost, perfekcionismus, dodržování pravidel, skrývání emocí a vyhýbání se chybám mají navrch nad radostí, potěšením a uvolněním.  Obvykle se vyskytuje spodní proud pesimismu a obav – že by se věci mohly zhroutit, pokud dotyčný nezvládne být za všech okolností ostražitý a opatrný.

15. NEGATIVITA / PESIMISMUS
Přetrvávající, celoživotní zaměření na negativní stránky života (bolest, smrt, ztráta, zklamání, konflikt, vina, zášť, nevyřešené problémy, potenciální chyby, zrada, věci, které se mohou pokazit atd.) , zatímco pozitivní či optimistické stránky jsou přehlíženy.  Obvykle zahrnuje přehnaná očekávání – v široké škále pracovních, finančních  či mezilidských situací – že se věci závažně pokazí nebo že se ty stránky vlastního života, které se nevyvíjejí dobře, s konečnou platností rozpadnou. Obvykle zahrnuje nadměrný strach z chybování, které může vést k finančnímu kolapsu, ztrátám, ponížení či uvíznutí ve zlé situaci.  Jelikož jsou potenciální negativní výsledky přehnané, vyznačují se tito pacienti často chronickými obavami, ostražitostí, stěžováním si či nerozhodností.

16. CITOVÁ INHIBICE
Nadměrné zábrany ve spontánním konání, pocitech či komunikaci excessive – obvykle za účelem vyhnout se nesouhlasu druhých, pocitům zahanbení,  či ztrátou kontroly nad vlastními impulzy. Mezi nejčastější oblasti inhibice patří: (a)inhibice hněvu a agresivity; (b) inhibice pozitivních impulzů (např. radosti, náklonnosti, euálního vzrušení, hry); (c) problém s vyjádřením zranitelnosti či volném sdělování svých pocitů, potřeb atd..; nebo (d) přílišný důraz na racionalitu a zároveň zanedbávání citů.

17. NEÚPROSNÉ NÁROKY / HYPERKRITIČNOST
Základní přesvědčení dotyčného, že musí usilovat o dosažení velmi vysokých zvnitřněných měřítek chování a výkonů, obvykle za účelem vyhnout se kritice. Typicky má za výsledek pocit tlaku či neschopnosti zpomalit a hyperkritičnost vůči sobě a druhým.  Nutně  zahrnuje závažné poškození: radosti, uvolnění, zdraví, sebehodnocení, pocitu úspěšnosti či uspokojivých vztahů.
Neúprosné nároky se typicky projevují jako (a) perfekcionismus, přílišná zaměřenost na detail či podceňování vlastního výkonu ve vztahu k normě; (b) rigidními pravidly a představami „jak by to mělo být“ v řadě životních oblastí, včetně nerealisticky vysokých morálních, etických, kulturních či náboženských zásad; nebo (c) přílišné zaobírání se časem a výkonností, aby toho mohlo být vykonáno víc.

18. REPRESIVITA
Přesvědčení, že lidé by měli být za své chyby přísně potrestání.  Zahrnuje tendenci být zlostný, netolerantní, trestající a netrpělivý vůči lidem (včetně sebe), kteří nesplňují jedincova očekávání či měřítka.  Obvykle zahrnuje problémy s odpouštěním chyb sobě i druhým z důvodu neochoty zvážit polehčující okolnosti, připustit lidskou nedokonalost a mít porozumění pro pocity.



... a to je zatím vše; brzy bych ráda schéma terapii ještě věnovala jeden vstup s rozšiřujícícmu informacemi.

Žádné komentáře:

Okomentovat